Cesta za slovem 'díky'

11. května 2015 v 12:04 | Alcinë |  Můj svět.
Odjakživa jsem takový ten rádoby 'zachránce' světa, jehož velkým snem je odjet do chudých zemí a pomáhat. Hromadí se ve mě pocity, že je třeba pomoct světu a lidem, kteří to sami neumí. Že chci sázet stromky, krmit hladové a uklízet špínu na území nevinných.

A byla tu další téměř bezesná noc. Jenže tahle byla jiná. Neskličoval mě pocit, že po zdi přechází stíny, které chcou abych se zbláznila. Nebo že každou chvíli přijde má imaginární mimozemská kultura a budou mě přemlouvat, abych odešla s nimi. Využila jsem hodiny ve tmě k zamyšlení.

Je fakt, že objevovat cizí kultury a žití je velká zkušenost, ale je to nutné? Nebo jinak, je to odemě vůbec chtěné?
Jak můžu být tak slepá a neuvědomělá, že chci odjet do zahraničních tragédií, páchat něco, co nejsem schopna dělat tady?
Nedokážu si představit být v kůži lidí o jejichž bídě si vykládá celý svět. Ti 'bohatší' a 'mocnější' k nim létají tisíce kilometrů aby dokázali co? Aby jim ukázali, kde všude v afrických životech (například) dělají chybu a co všechno změnit, aby fungovali tak, jak to znají z jejich země? A není to ponižující?
Když kráčím životem a ohlédnu se, spatřím místo, kde jsem žila, kde žiji plus to, co po mě zůstává. A nemusím ťapat zrovna celým světem, stačí vyjít z pokoje. Každý den odcházím s nakřiveným obličejem a otázkou, jak je možné, že tam je takový nepořádek? A to chci jet sbírat odpadky do deštných pralesů, když si neumím uklidit ani sama u sebe?
To jsem hodně zjednodušila.
Přijde mi to jako únik. Jakýsi útěk lidí od světa ve kterém žijí někam, kde můžou rozdávat moudra, hmotnosti a systémy, kde můžou být uznáni. Kde jim někdo upřímně poděkuje.
Dříve. To nebyly tyhle 'moderní charitativní funkce' a lidé v zemích, kde je nouze o vodu, o vzdělání (znát vzorečky, kde se nachází česko, atp.), o jídlo přesto přežívali. Jsou chytřejší než my. Jezdíme tam možná také proto, že my, ti z cihlových domů s plnými ledničkami si v takových podmínkách nedokážeme představit žít, ale oni to umí.
Od malička mě doma učí, že za vlastní chyby si nesu zodpovědnost já sama. A jestliže někdo pláče kvůli smetišti před jeho domem, ať vezme pytel a něco ho ubere. Nechceš žít ve špinavé zemi? Tak neodhazuj odpadky. Fajn, tohle je dost omezený a jednoduchý názor a uvědomuji si, že to ne vždy může být tak lehké. Ale člověk se zas tak moc neliší. Všichni máme určité emoce a díky nim si chceme pomáhat. A mnohdy je komu pomoct přímo vedle nás, tak proč jezdit přes půl světa?

Rozhodně chci být nějak užitečná! Ale abych toho byla hodna, musím začít sama u sebe. Dát si nejdříve do pořádku život svůj. Jestli chci uklízet, mám přeci možnost tady, stačí vyjít za roh domu. Jestli chci přispívat a zajímat se o osudy druhých, ujdu jen o pár kroků víc a vyslechnu si člověka skloněného nad hrníčkem s páru drobných, a na základě toho se rozhodnu, zda-li přispěji.
Jsem nespokojená se světem? Je to můj svět!
A když začnu dělat něco pro to, abych se cítila naplněná a ne jen o tom snít, mluvit a zahánět pocit méněcenosti přispíváním do charity, mám šanci mít on svět takový, jaký ho chci mít. Spokojený. Třeba.

Je spousta příkladů, které bych do tohoto článku chtěla ještě vložit, ale myslím, že to bohatě stačí.
Výplň mé noci si dovede už jistě představit a kdo chce, může o tom pouvažovat sám.
Do Afriky se jednoho dne rozhodně vydám! Ale předtím si dost promyslím o čem má návštěva bude.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 11. května 2015 v 13:32 | Reagovat

Budeme spolu zachraňovat slony a třídit odpad v deštném pralese? To chci. :)

2 Pita Pita | Web | 13. května 2015 v 20:09 | Reagovat

Super článek a inspirativní!:) Píšeš poutavě. Přiznám se. Moc dlouhých článků nečtu, i když je sama píšu. Ale po prvních větách jsem se začetla a dočetal článek celý.
Jsem ráda, že takhle přemýšlíš a já taky taková byla. S druhým rokem se mi zdá, že zapomínám na své sny a cíle. Stávám se ovcí v davu. Dřív jsem hrozně chtěla jet do Afriky stavět školy. Takové ty domy, pro dívky, které utekly před obřízkou a podobně. Někdy snad:)

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 13. května 2015 v 21:10 | Reagovat

Takový psycho noci znám, bohužel. Nějaká konstruktivní zamyšlení se mi v nich ale málokdy podaří...
Líbí se mi tvůj článek. Taky mám pocit, že musím začít tím, že si dám do pořádku svůj vlastní život. Ale moc se mi to nedaří. Na tom jsem se zasekla až příliš dlouho :)

4 Domí Domí | 20. května 2015 v 20:31 | Reagovat

Pěkně napsaný článek a souhlasím. Člověk si nejdříve musí zamést před vlastním prahem. Někdy doslova. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama