Květen 2015

Sdílenosti

30. května 2015 v 20:17 | Alcinë |  ..do úvah..
Původně byl úvod k tomuto článku ve stylu šílené kritiky vůči cyber společnosti, ale během psaní a následně uzavření svých názorů jsem zjistila, že kritizuju něco, co tady na blogu dělám hrozně ráda.
Buďme jací jsme a nechme ostatní dýchat v jejich rytmu.
Jestliže někdo sdílí slova žalu, dělá to nejspíš proto, že mu to ulevuje a je tím tak spokojenější...a dát prostor úlevě ze starostí či čehokoliv protikladného je přeci strašně fajn.
Lidský úsměv je sám o sobě inspirací.

Přesto část textu ponechám. Přijde mi to dost zajímavé. To jak se věci otočily:))

...

Normálně mám počítač otevřený téměř neustále. Kvůli filmům, muzice, facebooku, zpravodajství, blogu,...blablah a někdy si za to už fakt nadávám. Zbytečná ztráta času.
A přestože jsem téměř neustále online, nepatřím mezi instagramové šílence nebo sdíleče pocitů.
Já totiž přece sdílím dementní úvahy na blogu!

Nějak jsem se pozastavila nad tím, co všechno sdělujeme světu. Copak už si neumíme nechat nic pro sebe? Každou pěknou fotku nasdílíme a otagujeme co nejvíce slovy, aby ji vidělo kvantum člověčin a nejlíp k tomu ještě nahodíme citát, kterej sme hledali půl hodiny aby to vypadalo jakože nás to fakt bere a citát nás celoživotně oslovil. Muzika visí snad všude. Vyjadřuje emoce a zážitky. O těch naprostých zbytečnostech, statusech s LIKEma, psát ani nebudu.
Takže jsme vlastně ve fázi, kdy si valná většina populace na první schůzce nemá o čem povídat, protože klik na zeď to řekne za nás. Achjo.

Co si o tom myslíte vy? Vážně je to taková zábava na sebe a své přátele prásknout téměř vše, u čeho byl fotoaparát nebo člověk, který následně sbírá palce nahoru?
A jací jste? Dovedete si představit, že místo počítačové zdi budete mít jednu takovou doma nad postelí a co vám přijde zajímavé, nostalgické a něco to o vás vypovídá bude čistě pro ty přátelé, kteří jsou na úrovni 'chození na kafčo' ?

Já takovou mini mám a v poslední řadě tohoto článku neudělám nic jiného, než že ji s vámi budu sdílet! xD



Injekce

17. května 2015 v 23:02 | Alcinë |  ..v rýmech..
Možná jsem měla být květinářka.
Možná jsem jen poblouzněná jarem a tím, že mu můžu foukat odkvetlé pampelišky do obličeje.
Kdo ví.
Ani nevím, jestli ještě vidím.
Jestli opravdu vidím mraky a žluté kvítky, nebo jsou to záchvěvy šílenství z jeho dotyků.
Zmuchlat a zahodit tyhlety májové kecy!
Nebo k tomu přidat fotku a nějaké rýmy, aby se jednalo o pořádný kýč...




Jen tak tě pohladí,

a trošku připomene.

Živena skromně,

pocity uvádí,

dech snadno bere,

ta neúplná perfekce..



Kdo ví, co vidím zrakem.



Vyzvána větrem,

omotává, nenápadně se tak děje.

Drancuje střízlivost.

Prosvícená světlem,

dech často se chvěje..



Možná pumpélie pod mrakem,

a možná šílím rozpakem..



..prožírá mě infekce.










Cesta za slovem 'díky'

11. května 2015 v 12:04 | Alcinë |  Můj svět.
Odjakživa jsem takový ten rádoby 'zachránce' světa, jehož velkým snem je odjet do chudých zemí a pomáhat. Hromadí se ve mě pocity, že je třeba pomoct světu a lidem, kteří to sami neumí. Že chci sázet stromky, krmit hladové a uklízet špínu na území nevinných.

A byla tu další téměř bezesná noc. Jenže tahle byla jiná. Neskličoval mě pocit, že po zdi přechází stíny, které chcou abych se zbláznila. Nebo že každou chvíli přijde má imaginární mimozemská kultura a budou mě přemlouvat, abych odešla s nimi. Využila jsem hodiny ve tmě k zamyšlení.

Je fakt, že objevovat cizí kultury a žití je velká zkušenost, ale je to nutné? Nebo jinak, je to odemě vůbec chtěné?
Jak můžu být tak slepá a neuvědomělá, že chci odjet do zahraničních tragédií, páchat něco, co nejsem schopna dělat tady?
Nedokážu si představit být v kůži lidí o jejichž bídě si vykládá celý svět. Ti 'bohatší' a 'mocnější' k nim létají tisíce kilometrů aby dokázali co? Aby jim ukázali, kde všude v afrických životech (například) dělají chybu a co všechno změnit, aby fungovali tak, jak to znají z jejich země? A není to ponižující?
Když kráčím životem a ohlédnu se, spatřím místo, kde jsem žila, kde žiji plus to, co po mě zůstává. A nemusím ťapat zrovna celým světem, stačí vyjít z pokoje. Každý den odcházím s nakřiveným obličejem a otázkou, jak je možné, že tam je takový nepořádek? A to chci jet sbírat odpadky do deštných pralesů, když si neumím uklidit ani sama u sebe?
To jsem hodně zjednodušila.
Přijde mi to jako únik. Jakýsi útěk lidí od světa ve kterém žijí někam, kde můžou rozdávat moudra, hmotnosti a systémy, kde můžou být uznáni. Kde jim někdo upřímně poděkuje.
Dříve. To nebyly tyhle 'moderní charitativní funkce' a lidé v zemích, kde je nouze o vodu, o vzdělání (znát vzorečky, kde se nachází česko, atp.), o jídlo přesto přežívali. Jsou chytřejší než my. Jezdíme tam možná také proto, že my, ti z cihlových domů s plnými ledničkami si v takových podmínkách nedokážeme představit žít, ale oni to umí.
Od malička mě doma učí, že za vlastní chyby si nesu zodpovědnost já sama. A jestliže někdo pláče kvůli smetišti před jeho domem, ať vezme pytel a něco ho ubere. Nechceš žít ve špinavé zemi? Tak neodhazuj odpadky. Fajn, tohle je dost omezený a jednoduchý názor a uvědomuji si, že to ne vždy může být tak lehké. Ale člověk se zas tak moc neliší. Všichni máme určité emoce a díky nim si chceme pomáhat. A mnohdy je komu pomoct přímo vedle nás, tak proč jezdit přes půl světa?

Rozhodně chci být nějak užitečná! Ale abych toho byla hodna, musím začít sama u sebe. Dát si nejdříve do pořádku život svůj. Jestli chci uklízet, mám přeci možnost tady, stačí vyjít za roh domu. Jestli chci přispívat a zajímat se o osudy druhých, ujdu jen o pár kroků víc a vyslechnu si člověka skloněného nad hrníčkem s páru drobných, a na základě toho se rozhodnu, zda-li přispěji.
Jsem nespokojená se světem? Je to můj svět!
A když začnu dělat něco pro to, abych se cítila naplněná a ne jen o tom snít, mluvit a zahánět pocit méněcenosti přispíváním do charity, mám šanci mít on svět takový, jaký ho chci mít. Spokojený. Třeba.

Je spousta příkladů, které bych do tohoto článku chtěla ještě vložit, ale myslím, že to bohatě stačí.
Výplň mé noci si dovede už jistě představit a kdo chce, může o tom pouvažovat sám.
Do Afriky se jednoho dne rozhodně vydám! Ale předtím si dost promyslím o čem má návštěva bude.

Beltain..svátek hodný sexu

2. května 2015 v 1:51 | Alcinë |  ..ke keltům..
Cha! Viděli jste slovo 'sex' a natáhlo vás na můj blog?
Dobře vám tak!

Zajímalo by mě, kolik lidí využilo tenhle svátek k tomu, si do žil vlít promile alkoholu a kdo ví čeho ještě.
V časech, kdy mým ranním rituálem bylo česání vlasů a žaludek plnily fláky masa jsem nebyla jiná.

'Sejdeme se, sedneme, popijem, poblijem,...' a tak dál. Jednoduchý kolotoč.
Druhý den kocovina a myšlenka na to, kde sehnat chlapa, kterej mě poslintá pod rozkvetlou třešní.
A neříkám, že to bylo špatný.

Jenže zamýšlet se nad tím, co mi dává tu možnost jít se 'pobavit' mi po nějaké době začlo dávat větší smysl. Taky je tu to, čemu chci věřit a jelikož jsem tak trochu pohádkově smýšlející madam, vůbec mi nevadí rozplývat se nad dohadama o tomhle původně keltském svátku.