Den 1. - Blog místo pilulí

21. září 2016 v 20:41 | Homolenka |  Můj svět.
Potřebovala jsem impuls.

Dávno mi bylo jasné, že s blogem opět začnu a že z něj pomalu udělám svou veřejnou zpovědnici.
Toužím se odstřihnout od facebookové aktivity, která mě sice přivedla na spoustu zajímavých webů...ale tak nějak cítím, že jsem přehlcená informacemi. Že potřebuji najít to svoje a přestat být jakousi obětí.

Blogování na tom vlastně není o moc jinak, ale čtou mě lidi, které zajímám. Kteří si dají tu práci mě vyhledat, protože se chtějí dozvědět, co se v mém životě děje.
Je mi to příjemnější než vědomí, že se každá má sdílenost objevuje na "zdi" lidem, kteří patří do minulosti potvrzené "přidat do přátel".

Nejmilejší by bylo odpojit sociální sítě úplně. Pak je tu ovšem ta věc s mou duší.

Pravý důvod, proč mě blog přitáhl zpět je ten, že chci lidem, kteří trpí psychickými poruchami dokázat, že se dá žít s velkou radostí. Ikdyž je to boj a někdy to po ránu dost bolí, než jsme schopni se na sebe usmát, ale že to všechno jde. A když to náhodou kolabuje, pak svěřit se a rozepsat myšlenku, se kterou se později dá pracovat, je výborná věc.
V nemocnici jsem psala deníky, na které reagovala terapeutka. Za zdí blázince ale nereaguje nikdo a to mi moc chybí. Nějaká zpětná vazba, dobře mířená otázka či mnohdy zraňující kritika vůči mému 'bláznění'.

Třeba vlastními zkušenostmi někomu pomůžu dívat se na dny jinak. A třeba časem někdo pomůže i mě.
Každopádně blíží se zima a neznám depresáře, který by se v tomhle období rochnil v blahu a duševní harmonii. A popravdě, pár let jsem reálnou zimu nezažila. V dřívějšku mi na hlavu místo sněhu padal popel černých myšlenek a v minulých dvou letech se vločky rozpouštěly za okny léčeben. Letos tomu věřím. Taky proto blog. Proto ta změna.

Mimochodem, zítra je rovnodennost. Nijak vás to ze židle nezvedá nebo taky patříte mezi ty, kteří v těchto jinak-energeticky-nabitých dnech dávají prostor všelijakému myšlenkovému zrodu?
 

Mando

26. srpna 2015 v 13:16 | Alcinë |  Můj svět.
V Brně je nespočet hospod a naprosto příšerných pajzlů. Přesto k těmto místům tíhnu.
Jedním z nich je...je to podzemní zašívárna před světem.
Bývaly časy, kdy jsem ji z duše nenáviděla. Den co den tam utíkal muž, kterému jsem v podzimním období chtěla dát své srdce. Utekli jsme pak před sebou navzájem. On k alkoholu a já na psychiatrii.
Po necelém roce jsem našla cestu zpět. Ona to asi nebyla ani tak ta hospoda, co jsem tolik nesnášela, ale fakt, že On tehdy útočiště hledal raději tam, než u mě.

Brno je plné kaváren, klubů, divadel, kin a všelijakých kultivovaných míst. Nikdo mi však nevezme to, že Schod je sám o sobě kulturou. Díra punkáčů a podivných duší. Hýří inspirací.
Lidé tam nejsou proti sobě, mají se rádi a nikoho nesoudí. Můžeš tam spát na stole či před zraky ostatních kroutit zadkem na klíně staršího muže. Je to fu(c)k. Naprostá uvolněnost a záchrana před sebou samým.
Jedinou bolest mi působí pohled na ty, kteří si z nudy přišli dát škopek, zhulí se do spícího charakteru a bezvýsledně..bez peněz..tam stráví noc. Proč? Proto aby mohli celý den spát a večer to zvopakovat.

Včera jsem skládala verše a plno prózy. Tyhle věci mi pomáhají odpovídat si na životní otázky i na ty, které stojí tak leda za mávnutí rukou. V rýmech sme si povídali s kamarádem, který je Schodem naprosto psychicky zničený. Vidí v něm jen utrpení a lítost. Docela omezený názor, podle mě, vzhledem ke smějícímu se okolí a velké spoustě příjemné radosti i od lidí, kteří to mají vážně těžké. Minimálně je to obdivuhodné.

A pak ten, kdo seděl naproti mě zvedl podnapilé oči a já se ptám v jedno ze svých veršů...




Proč sedím v díře svojí lásky?




Znamená to snad, že alkohol city neutopí?



Čebus.

20. srpna 2015 v 1:03 | Alcinë |  Můj svět.
Napsat něco po dlouhé době je fakt hodně těžké. Pro mě určitě.
Nikdy nevím, čím bych vlastně měla začít a jak, aspoň minimálně, upoutat pozornost.
Člověk se v jeden moment prostě ztratí a na vypsané pocity jen vzpomíná. Známe to nejpíš všichni.

Inspirace zamává z vlaku a na čas odjede. No díky všemohoucímu, že exitujou zpáteční jízdenky.

Mám pocit, že ty tlusté čáry za určitým obdobím dělám nějak často. Ovšem, zde je další.

________________________________________________________


Tak!
Snad jsem si tím něco dokázala.
Avšak už dávno není křesťanská hodina a v hlavě mám tolik myšlenek, že pokračovat v článku by byl jen zbytečný chaos a vesměs nesmyslný bulvár.

Achjo. Chápete?!
Kde jste všichni? Staří, noví, ztracení?
Těším se na vaše povídačky.

Brzy napřečtenou.
 


Bezprostorno.

8. června 2015 v 9:04 | Alcinë |  Můj svět.
Jsou věci, mezi nebem a zemí, které se prostě ať už jedním slovem nebo pár větami vysvětlit nedají.

Loni byla tahle doba obdobím velkých žalů. A k mé blbosti nebyla odvaha na to, se přiznat nikomu. Taky to tak dopadlo.
Většinou, když otevřu dveře a vylezu před dům, se mi do hlavy vpijou vzpomínky na záležitosti, které přispívaly k rozhodnutí vzít si život. Není to nic lehkého, potlačit emoce a zachovat úsměv na rtu, ale přesvědčuji se tak, že to jde. Že když člověk chce jít kupředu a obrátit se k 'démonům' zády, tak to prostě jde!
Není věc, která by se nedala rozumně vyřešit a vždycky se najde člověk, který při vás bude stát.

Dlouho, předlouho jsem si hrála na nezávislou potvoru, která je ledová a do srdce si nikoho nepouští. Přesto mě pokaždé mrzelo, když sem bezcitně zlomila duši muže, který se zamiloval do té mé. My ženy, ne však všechny, umíme být někdy pěkné bestie. Každá z nás chce být obdivována a milována, dokonce i tím, kdo od samého počátku nemůže naše srdce dobít. Pak přichází ty rozhořčené reakce, že ženské jsou 'ku..y'.
A já nevím, na jednu stranu mě to zžírá a na druhou je to skvělý pocit.
Ono to taky možná souvisí s diagnózou, kterou mi hlavoklepači sypou na hlavu, ale vymlouvat se na to nechci.


Bezsmyslný.
Přitom, pro mě, s obrovským významem.
Život ve fotkách.
Důvěra v čtenáře.
Láska k muži.

K mému muži. Bez ledovosti.

Jsou věci, pocity, které se nedají popsat ničím. Pocit opory, například. A taky těch chvílí, jako když si někoho přivedete do jádra svého života a zaznamenáte, že to vůbec není zvláštní, že sem tam patří. ikdyž je vaše koupelna plná sypajících se sutí.

Ať už je život o čemkoliv. To, že mě kvantum léků neuspalo navždy a že orgány zůstaly bez poškození mi nejspíš vyléčilo i srdce.
Věřím, že činy mají své důvody a ty pak důsledky které tvoří tak nějak všechno.

A co na to kýčaři?

Sdílenosti

30. května 2015 v 20:17 | Alcinë |  ..do úvah..
Původně byl úvod k tomuto článku ve stylu šílené kritiky vůči cyber společnosti, ale během psaní a následně uzavření svých názorů jsem zjistila, že kritizuju něco, co tady na blogu dělám hrozně ráda.
Buďme jací jsme a nechme ostatní dýchat v jejich rytmu.
Jestliže někdo sdílí slova žalu, dělá to nejspíš proto, že mu to ulevuje a je tím tak spokojenější...a dát prostor úlevě ze starostí či čehokoliv protikladného je přeci strašně fajn.
Lidský úsměv je sám o sobě inspirací.

Přesto část textu ponechám. Přijde mi to dost zajímavé. To jak se věci otočily:))

...

Normálně mám počítač otevřený téměř neustále. Kvůli filmům, muzice, facebooku, zpravodajství, blogu,...blablah a někdy si za to už fakt nadávám. Zbytečná ztráta času.
A přestože jsem téměř neustále online, nepatřím mezi instagramové šílence nebo sdíleče pocitů.
Já totiž přece sdílím dementní úvahy na blogu!

Nějak jsem se pozastavila nad tím, co všechno sdělujeme světu. Copak už si neumíme nechat nic pro sebe? Každou pěknou fotku nasdílíme a otagujeme co nejvíce slovy, aby ji vidělo kvantum člověčin a nejlíp k tomu ještě nahodíme citát, kterej sme hledali půl hodiny aby to vypadalo jakože nás to fakt bere a citát nás celoživotně oslovil. Muzika visí snad všude. Vyjadřuje emoce a zážitky. O těch naprostých zbytečnostech, statusech s LIKEma, psát ani nebudu.
Takže jsme vlastně ve fázi, kdy si valná většina populace na první schůzce nemá o čem povídat, protože klik na zeď to řekne za nás. Achjo.

Co si o tom myslíte vy? Vážně je to taková zábava na sebe a své přátele prásknout téměř vše, u čeho byl fotoaparát nebo člověk, který následně sbírá palce nahoru?
A jací jste? Dovedete si představit, že místo počítačové zdi budete mít jednu takovou doma nad postelí a co vám přijde zajímavé, nostalgické a něco to o vás vypovídá bude čistě pro ty přátelé, kteří jsou na úrovni 'chození na kafčo' ?

Já takovou mini mám a v poslední řadě tohoto článku neudělám nic jiného, než že ji s vámi budu sdílet! xD



Injekce

17. května 2015 v 23:02 | Alcinë |  ..v rýmech..
Možná jsem měla být květinářka.
Možná jsem jen poblouzněná jarem a tím, že mu můžu foukat odkvetlé pampelišky do obličeje.
Kdo ví.
Ani nevím, jestli ještě vidím.
Jestli opravdu vidím mraky a žluté kvítky, nebo jsou to záchvěvy šílenství z jeho dotyků.
Zmuchlat a zahodit tyhlety májové kecy!
Nebo k tomu přidat fotku a nějaké rýmy, aby se jednalo o pořádný kýč...




Jen tak tě pohladí,

a trošku připomene.

Živena skromně,

pocity uvádí,

dech snadno bere,

ta neúplná perfekce..



Kdo ví, co vidím zrakem.



Vyzvána větrem,

omotává, nenápadně se tak děje.

Drancuje střízlivost.

Prosvícená světlem,

dech často se chvěje..



Možná pumpélie pod mrakem,

a možná šílím rozpakem..



..prožírá mě infekce.










Další články


Kam dál